Jan Ságl (narozen 25. března 1942 v Humpolci) je významný český umělec, který se zapsal do dějin jako průkopník barevné fotografie v Čechách a jako klíčový vizuální dokumentarista československého undergroundu 60. a 70. let. Během své bohaté kariéry prošel vývojem od fotografa nezávislé kultury přes krajinářského tvůrce až po uznávaného spolupracovníka mezinárodních magazínů.

Mládí a umělecké začátky Ságlův odmítavý postoj k totalitnímu režimu se formoval již v dětství. Jeho otec přišel po komunistickém převratu v roce 1948 o pojišťovnu a po vážném pracovním úrazu, kdy téměř přišel o zrak, skončil jako traktorista v JZD. Své první fotografické experimenty, tehdy ještě ovlivněné surrealismem a snahou malovat do fotografie, si Ságl vyzkoušel v patnácti letech, přičemž vůbec první fotoaparát dostal už v šesti letech. Už v Humpolci se seznámil se svou budoucí manželkou, výtvarnicí Zorkou Jirousovou, a jejím bratrem, budoucím lídrem undergroundu Ivanem Martinem Jirousem, zvaným „Magor“.

Po maturitě odešel do Prahy, kde krátce studoval na ČVUT a dvakrát se neúspěšně hlásil na kameru na FAMU. Nakonec se rozhodl pro dráhu nezávislého fotografa. Zásadní pro něj byla léta 1965–1969, kdy spolupracoval s časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění. Tato práce ho zavedla přímo do ateliérů významných umělců (např. Jiřího Koláře, Karla Malicha či Václava Boštíka), což silně zformovalo jeho vlastní výtvarné vidění.

Vizuální tvůrce a kronikář undergroundu Na konci 60. let se Jan Ságl společně se svou manželkou Zorkou a I. M. Jirousem stali neodmyslitelnou součástí českého hudebního a kulturního podzemí. Nejenže scénu dokumentoval, ale aktivně utvářel její estetiku. Podílel se na scénografii a koncepci koncertů prvních českých psychedelických skupin The Primitives Group a později The Plastic People of the Universe (PPU). Pomáhal realizovat legendární happeningové koncerty jako Fish Feast (1968) plný rybářských sítí, odrazů vody a kabalistických symbolů, nebo Bird Feast (1969), pro který Ságl vytvořil monumentální instalaci ze sta kilogramů peří.

V letech 1971–1974 vzal do ruky i 16mm kameru a vytvořil dvanáct experimentálních a dokumentárních filmů (tzv. spontánních či deníkových filmů), jež zachycují koncerty, zkoušky a události undergroundu, jako např. Music F Club, Skála u Humpolce či land-artový Samizdat. Jeho snímky vznikaly intuitivně a často bez střihu, využíval v nich ručního bodového osvětlení a přinášel neobyčejně intimní vhled do nezávislé kultury.

Jan Ságl zároveň fotograficky a organizačně stál za přelomovými land-artovými akcemi Zorky Ságlové. Dokumentoval její proslulou výstavu Seno-sláma ve Špálově galerii (1969) i přírodní happeningy jako Házení míčů do průhonického rybníka Bořín, Kladení plín u Sudoměře či vypouštění stovek kondomů na zřícenině hradu v rámci Pocty Fafejtovi.

V roce 1976 po silných osobních a ideových neshodách s I. M. Jirousem, kterému vyčítal diktátorské praktiky a nebezpečnou politizaci umění (propojování s disentem kolem V. Havla), komunitu The Plastic People of the Universe opustil. Krátce poté svůj cenný fotografický archiv rozdělil a ukryl u přátel, čímž ho pravděpodobně zachránil před zabavením StB během následných domovních prohlídek.

Odklon ke krajině a objev barvy Odříznutí od časopisů na počátku normalizace ho po roce 1968 sice uvrhlo do společenské izolace a občas ho nutilo živit se fotografováním obyčejných pohlednic nebo prací kulisáka, zároveň mu to však otevřelo novou cestu. Uchýlil se na venkov a začal se naplno věnovat fotografii krajiny. Ságla přitom nezajímala divoká, nedotčená příroda. Cíleně vyhledával „krajinu s pamětí“, kulturní areály se znatelnými stopami dlouhodobé lidské práce a historických zásahů – například obdělávaná chmelová či chřestová pole, cesty a vesnická stavení. Krajinu vnímal jako nalezený land-art a dokumentoval ji jako propojení harmonie člověka se světem.

Právě na konci 70. let začal na vlastní pěst pracovat s barevným materiálem, ačkoli to bylo nákladné, technologicky složité (filmy si i sám vyvolával) a u umělecké fotografie tehdy spíše podceňované. Brzy navázal unikátní postupy, pracoval např. technikou Polachromu, jíž na počátku 80. let zachycoval okolí své chalupy v Křížově pod Blaníkem. V roce 1984 mu vyšly velmi úspěšné obrazové knihy Jihočeská krajina a Severozápadní Čechy.

Zahraniční úspěch a práce po roce 1989 Zlomem byl rok 1982, kdy mu československé úřady umožnily vycestovat do Paříže. Tím započal jeho mezinárodní ohlas. Ságl objevil nové světelné hodnoty a na cestách pořizoval vizuálně fascinující civilizační snímky a obrazy z katedrál. Jeho ikonická fotografie Trocadéra s Eiffelovou věží byla natolik úspěšná, že se na dlouhou dobu stala znělkou pořadu německé televize o Francii, což mu přineslo i velký finanční úspěch. Úspěšná byla také jeho kniha A co Paříž? Jaká byla? (1987) oceněná titulem Nejkrásnější kniha roku.

Fotografoval sametovou revoluci a roku 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů Pražského domu fotografie (PHP). V 90. letech patřil mezi vyhledávané české fotografy v zahraničí a publikoval v takových magazínech jako National Geographic, Smithsonian Magazine, Zeit Magazin nebo Geo. Po roce 2000 přešel na digitální technologii. Když v roce 2003 zemřela jeho žena Zorka, částečně se stáhl ze světa komerčních zakázek a začal se znovu soustředit převážně na vlastní, volnou tvorbu a umělecké cykly zkoumající stopu člověka (např. Art Cult).