Daniel Řeřicha

Umění ubrat: 5 překvapivých lekcí od mistrů fotografického minimalismu

V éře digitálního vizuálního smogu je moderní fotograf neustále bombardován technologickými sliby. Žijeme v době, kdy snímače s extrémním rozlišením a nekonečné možnosti postprodukce svádějí k nebezpečnému omylu: že kvantita zachycených informací definuje kvalitu díla. Výsledkem je stav, který krajinář Daniel Řeřicha trefně diagnostikuje jako „tupý sběr dat“. Místo vědomé tvorby se stáváme pouhými operátory strojů, kteří doufají, že z hory digitálního šumu doma u počítače „vytěží“ obraz.

Minimalismus ve fotografii však není jen estetický směr; je to nezbytná mentální hygiena tvůrce. Skutečné umění totiž spočívá v chirurgicky přesné redukci – v odvaze vymazat zbytečné, aby vynikla esence. Pokud chcete ze svých snímků odstranit chaos a vrátit jim duši, musíte se naučit umění ubrat.

Návrat k filtrům: Proč je bracketing diagnózou únavy

Dlouhá léta byl expoziční bracketing (skládání několika expozic v editoru) oslavován jako svatý grál dynamického rozsahu. Daniel Řeřicha, po letech strávených u monitoru skládáním expozičních řad, však dospěl k radikálnímu návratu ke kořenům. Zjistil, že digitální skládání mu vzalo to nejdůležitější: radost z okamžiku. Používání fyzických přechodových filtrů (zejména systémů VFFOTO) vrací fotografovi autoritu nad světlem přímo v terénu.

Tam, kde bracketing často vytváří nepřirozené HDR artefakty, fyzický filtr zachovává světelnou integritu scény. Řeřicha zdůrazňuje, že po bracketingu sahá jen v extrémních situacích – například se sluncem přímo v záběru nebo při členitém horizontu. U většiny krajinářských motivů však filtr odvede prvotřídní práci, která šetří čas i kreativní energii. Cíl je jasný: maximálně 15 minut úprav u počítače.

„Návratem k přechodovým filtrům mám z focení opět radost jako dříve (připadám si znovu jako fotograf) a není pro mě větší odměny, když už ve foťáku vidím skoro hotovou fotku.“ — Daniel Řeřicha

Visionografie: Fotografie jako architektura vize

Minimalismus v pojetí Bnw Minimalism Magazine není prázdnota, ale symbolický artefakt. Klíčem k tomuto vnímání je koncept „Visionography“, který definuje Julia Anna Gospodarou. Jako vystudovaná architektka přistupuje k obrazu nikoliv jako k zrcadlu reality, ale jako k objektu, který se staví. Její metoda „Photography Drawing“ využívá světlo jako stavební materiál k modelování struktur.

Podle Gospodarou není fotografie o „zachycování toho, co je před námi“ (capturing what is in front of us), ale o osvobození umělcovy vize. Fotoaparát je štětcem a realita pouhou skicou. Tato filozofie se nejčastěji manifestuje v černobílé fotografii (B&W), která je ultimátním nástrojem redukce. Když odstraníte barvu, zbude jen geometrie, kontrast a emoce. Podívejte se na díla mistrů jako Neil Hulme – jeho osamělé stromy v nekonečné bílé ploše – nebo mola Arnauda Bathiarda, která se zařezávají do mlžných horizontů. To není dokumentace krajiny, to je manifest klidu.

Magie dlouhého času: Jak vymazat městský hluk

Zatímco svět kolem nás pulzuje chaosem, dlouhá expozice nám dovoluje tento šum doslova vymazat ze světa. Fotograf David Surovec používá čas jako nástroj pro zklidnění reality. Když nasadíte extrémně silný filtr, například VFFOTO ND64x, čas přestává být nepřítelem a stává se spojencem.

Technická preciznost je zde nevyhnutelná. Pro dosažení dokonalé čistoty používá Surovec vybavení, které nezná kompromisy v ostrosti ani stabilitě:

• Triumphal Arch (Brusel): Expozice 212 sekund při f/14 totálně eliminovala pohyb v okolí památky a proměnila městský ruch v éterické ticho.
• MOL Campus (Budapešť): Čas 159 sekund v kombinaci s ultraširokým sklem LAOWA RF 12-24 mm vytvořil dynamické linie mraků, které korelují s moderní architekturou.
• Imperativ stability: U takto dlouhých časů je stativ jako Manfrotto Befree Advanced Fibre technickou nutností, nikoliv volbou.

Magnetická revoluce: Vítězství nad živly

Lekce od mistrů se netýká jen filozofie, ale i pragmatismu v brašně. Tradiční zásuvné obdélníkové systémy jsou v ateliéru skvělé, ale v dešti České středohoří nebo ve vánici Krušných hor se stávají noční můrou. Daniel Řeřicha po letech testování potvrzuje, že magnetický systém (VFFOTO) změnil pravidla hry. Magnetismus není jen o pohodlí; je to schopnost tvořit tam, kde ostatní kvůli nepřízni počasí balí techniku.

Proč zkušení fotografové volí magnetismus:

• Instinktivní rychlost: Přicvaknutí filtru trvá vteřinu – v momentě, kdy se „rozsvítí“ horizont, nemáte čas na šroubování.
• Odolnost v extrému: V dešti či sněhu jsou obdélníková skla nepoužitelná. Magnetický kruhový filtr lze snadněji chránit a čistit.
• Skladnost bez kompromisů: Menší rozměry umožňují minimalistický přístup i k obsahu batohu.

Závěr: Hunter dat, nebo tvůrce vize?

Cesta k mistrovské fotografii nevede skrze složitější menu fotoaparátu, ale skrze zjednodušení vlastního pohledu. Každý prvek, který ze záběru odeberete, dává větší prostor tomu, co v něm zůstane. Minimalismus vás nutí být přítomni, vnímat dynamický rozsah scény srdcem a ne jen histogramem.

Až budete příště stát u stativu a čekat na první paprsky, položte si provokativní otázku: „Považujete se za lovce dat, nebo za tvůrce vize?“ Odpověď definuje, zda domů přivezete jen soubory pro editor, nebo hotový obraz, který bude dýchat klidem i dlouho poté, co slunce zapadne.